Za poslední rok jsem u jednoho zákazníka postavil čtyři interní aplikace. Schvalovací workflow napříč odděleními, plánování kapacit a termínů, správu kmenových dat jako jediný zdroj pravdy pro navazující systémy a organizační schéma firmy. Všechny běží vedle CRM, které u toho samého zákazníka funguje roky.
Ani jedna z nich nestojí na Power Platform. Mám na ni certifikaci architekta a živí mě patnáct let, takže to zní jako hereze. Není — jen se to rozhoduje jinak, než jak se o tom píše.
Licence není argument
Nejčastější věta, kterou na začátku slyším, zní: máme licence, tak to postav tam. Z pohledu nákupu to vypadá logicky. Jenže licence platformy je sunk cost. Neříká nic o tom, jestli se v ní ta konkrétní věc dá postavit dobře, a hlavně neříká nic o tom, kolik bude stát za tři roky, až ji bude přebírat někdo jiný.
Opačná verze je stejně špatná: platforma je low-code, to nás omezí. Omezí v něčem a v něčem naopak ušetří práci, kterou si jinak musíš odpracovat celou.
Obě ty věty mají společné to, že odpovídají dřív, než se někdo podíval na proces.
Čtyři otázky, které to rozhodnou
Komu patří ta data? Když jsou to data, která stejně žijí v CRM a mají dědit jeho zabezpečení, auditní stopu a napojení na zákazníky a obchody, je snaha postavit to vedle sebevražda. Pak platforma, bez diskuse. Většina procesů, které vypadají jako „vlastní aplikace", jsou v jádru životní cyklus záznamu, který už v systému je.
Je to formulář nad daty, nebo je UI ten produkt? Tohle je nejspolehlivější rozlišovací znak, jaký znám. Plánovač kapacit je tabulka, ve které se táhne, překrývá a hlásí konflikt — to není formulář, to je interakce. Organizační schéma je kreslení grafu. Na obojí se platformový grid dá donutit, ale výsledek pak používají lidé proto, že musí, ne proto, že by to bylo dobré.
Kdo to bude používat? Organizační schéma potřebuje vidět každý zaměstnanec. To je u licencování na uživatele úplně jiná matematika než aplikace pro dvanáct lidí v obchodě. Tahle jedna otázka převrátila rozhodnutí sama, ještě než jsme se dostali k technologii.
Kdo to bude udržovat? Když to má po tobě v ruce držet interní člověk, který není programátor, platforma vyhrává, i kdyby byla ve všem ostatním horší. Tohle je ten argument, který se v diskuzích o low-code ztrácí nejčastěji, a je to ten nejsilnější, co platforma má.
A pátá otázka, která se neptá na aplikaci
U těch čtyř aplikací bylo nejzajímavější rozhodnutí tohle: žádná z nich se nerozhodovala sama.
Schvalovací workflow je ze všech čtyř nejblíž platformovému případu. Samo o sobě by tam patřilo. Jenže nemělo stát samo — mělo stát vedle plánovače, kmenových dat a organizačního schématu, s jedním přihlášením, jedním vzhledem a jedním nasazením. Dvě aplikace na platformě a dvě vedle by znamenaly dvě různá přihlášení, dvě místa, kde se hledá chyba, a dvě party, které se musí domluvit při každé změně.
Když se rozhoduje o čtvrté aplikaci v jedné řadě, správná otázka už není „kam patří tahle", ale „kam patří tahle sada".
Co se za dva roky změnilo
Tady je ta část, která mě na tom zajímá nejvíc, protože mění vstupy do té kalkulace.
Jedna z těch aplikací je dneska jeden člověkoden analýzy a dva až čtyři dny práce. Ne prototyp — věc, která běží v provozu, má přihlášení přes firemní identitu, databázi, nasazovací pipeline a bránu, která zastaví deploy, když se v závislostech objeví zranitelnost.
Před dvěma lety byl ten skeleton ta drahá část. Přihlášení, API, databáze, nasazení, CI — to byly dva týdny, než jsi napsal první řádek, který někoho zajímá. Proto se bralo, co platforma dala: ne protože byla lepší, ale protože ten skeleton měla hotový.
Dneska je skeleton ta levná část a analýza je ta drahá. Ten jeden den rozhovorů, ve kterém se zjistí, co ten proces vlastně dělá, kdo ho obchází a proč, je pořád stejně dlouhý jako před pěti lety. Zrychlilo se všechno kolem něj.
To je celé. Nezměnilo se, co platforma umí. Změnilo se, kolik stojí ta alternativa — a tím se posunula hranice, od které se platforma vyplatí.
Proč nestavím knihovnu
Logický nápad na tomhle místě je udělat si z toho skeletonu starter kit. Čtyři aplikace ve stejném střihu, tak proč to nedědit.
Nedělám to a je to vědomé rozhodnutí. Starter kit byl aktivum, dokud ten skeleton stál dva týdny. Když se dá postavit za jeden den, je sdílená knihovna závazek, ne aktivum: musíš ji udržovat, verzovat, migrovat a vysvětlovat, a všechno to platíš proto, abys ušetřil něco, co už drahé není. Navíc u klientského kódu bývá odpověď na otázku vlastnictví jasná a nepříznivá — to, co se dá přenést, není kód, ale ten vzor a to, co o něm víš.
Co se opakuje, je struktura rozhodnutí. Ta se v hlavě nosí mnohem líp než v repozitáři.
Co z toho plyne
Otázka nikdy nebyla „vlastní aplikace, nebo platforma". Vždycky to bylo co je na tomhle konkrétním zadání opravdu drahé — a odpověď se za poslední dva roky posunula, zatímco většina argumentů, které v těch diskuzích slyším, zůstala stát na místě.
Pořád platí to, co jsem psal o vývoji s AI: nezlevnělo rozhodnutí, kterého procesu se dotknout, ani datový model, ani zabezpečení, ani to, co se s tím stane za tři roky. Zlevnělo jen psaní kódu. Jenže to stačilo, aby se jedna z nejčastějších architektonických otázek začala rozhodovat jinak.
Jestli řešíte, co postavit na platformě a co vedle ní — nebo máte podezření, že jste se rozhodli špatně — ozvěte se na vit.lachner@email.cz nebo přes LinkedIn.