Letos jsem dodal tři agenty třem různým zákazníkům. Každý běží jinde. Jeden je deklarativní agent v Microsoft 365 Copilotu, druhý je několik agentů v Copilot Studiu, které si předávají práci, třetí je z větší části vlastní kód.
To nebylo rozmařilství ani experiment. Vyšlo to tak z otázky, kterou si kladu na začátku každého takového zadání: kde má ten agent žít?
Všimněte si, že to není otázka „umíme to postavit". Postavit se to dneska dá skoro vždycky. Otázka je, kde to bude dávat smysl za rok, až to bude někdo udržovat a platit.
Čtyři místa a kdy které
Deklarativní agent v Microsoft 365 Copilotu. Uživatel už v Copilotu je, jde o znalosti a data, která jsou v tenantu, a vy nechcete provozovat vůbec nic. Nastavíte instrukce, připojíte zdroje, hotovo. Licenci zákazník většinou už platí, takže provoz nic nestojí navíc.
Kde končí: nespustí se sám. Nemá jak reagovat na příchozí e-mail, na změnu záznamu, na čas. Je to asistent, kterého někdo osloví — ne proces, který běží.
Copilot Studio, klasická témata. Cesta se dá nakreslit předem a vy chcete, aby se po ní šlo pokaždé stejně. Audit, compliance, předvídatelná cena. Když se vás někdo za půl roku zeptá „proč to tehdy udělalo tohle", ukážete mu diagram.
Kde končí: všechno, co jste nepředvídali, propadne. A strom témat roste — po roce je to artefakt, který musí někdo chápat celý.
Copilot Studio, agentická smyčka. Vstup je neuspořádaný a cesta se předem nakreslit nedá. Tohle je případ, kdy chodí e-maily od lidí: jeden je poptávka, druhý platba, třetí dotaz na doklady a čtvrtý je všechno dohromady v jednom odstavci. Agent sám rozpozná, o co jde, sáhne do CRM a výsledek nahlásí týmu.
Kde končí: nedeterminismus musíte něčím ohradit. Potřebujete sadu reálných vstupů, na kterých to pravidelně zkoušíte, a musíte počítat s tím, že cena za jeden průchod kolísá.
Vlastní kód. Výstupem je artefakt, u kterého záleží na formě — dokument ve firemní šabloně, prezentace, sestava. Tam platforma končí. Agent umí napsat obsah, ale přesnou podobu dokumentu mu nikdo nevnutí lépe než kód, který tu šablonu plní.
Kde končí: provozujete to vy. Všechno, co vám platforma dávala zadarmo — přihlášení, logy, nasazení — si musíte udělat sami.
Pět otázek, které to rozhodnou
Nemusíte znát odpovědi na všechno. Stačí tyhle:
- Kdo to spouští? Člověk v chatu, nebo událost — e-mail, záznam, čas? Jakmile je odpověď „událost", deklarativní agent padá hned a nemá cenu o něm dál mluvit.
- Jak vypadá vstup? Formulář, nebo věta od člověka? Strukturovaný vstup nepotřebuje model na to, aby ho pochopil.
- Dá se cesta nakreslit předem? Jestli ano, nekupujte si nedeterminismus. Je to zbytečná komplikace, kterou budete celou dobu krotit.
- Co z toho leze ven? Odpověď v chatu, záznam v systému, nebo soubor, u kterého záleží na formátování? Každá z těch tří odpovědí ukazuje jinam.
- Kdo to bude za rok udržovat? Tahle otázka přebije všechny předchozí. Řešení, které umí upravit člověk z byznysu, má jinou životnost než řešení, u kterého musíte volat mě.
Na čem to obvykle umře
Ne na technice. Na dvou jiných věcech.
Na objemu. Licence za uživatele a platba za zprávu jsou dva úplně jiné finanční modely. Agent, který sáhne na každý příchozí e-mail, má objem, který se dá odhadnout — a je potřeba ho odhadnout dřív, než se začne stavět, ne až se první měsíc vyúčtuje. Jedna z mála věcí, kde doporučuju strávit hodinu v Excelu předtím, než se otevře návrhář.
Na tom, že se všechno nacpe do jednoho agenta. Pokušení je velké, protože „je to přece jeden nástroj". U té e-mailové triáže běží agenti dva: jeden odbavuje poštu a nemá s uživatelem co do činění, druhý slouží obchodníkům k dohledávání a nemá co psát do systému. Jsou to dvě různé práce pro dva různé publika. Kdyby byly v jednom agentovi, instrukce by si lezly do cesty a ani jedna část by nešla měnit samostatně.
Jedna věc, kterou bych neodbyl
Tahle vrstva se hýbe rychleji než cokoli jiného v Microsoft stacku. Za poslední rok se způsob, jakým se agenti v Copilot Studiu staví, proměnil natolik, že to, co jsem dělal na začátku, bych dnes dělal jinak — a nemám důvod čekat, že příští rok bude klidnější.
Praktický důsledek: nenechte business logiku uvíznout v agentovi. Když je skutečná práce schovaná za API nebo za flow a agent je jen povrch, který ji volá, je výměna povrchu otázka dnů. Když je logika rozsypaná v instrukcích a tématech, je to přepis.
Je to stejné pravidlo, jaké platí u portálů, mobilních aplikací a všeho ostatního, co se tváří jako kanál. Jen je tentokrát vidět rychleji, protože se ten kanál mění každé pololetí.
Co z toho plyne
Výběr místa je rozhovor na dvacet minut. Když se nevede, platí se za něj měsíce — buď tím, že se agent přepisuje, nebo tím, že zůstane viset v demu a do provozu se nikdy nedostane.
A zatím ani jednou se nestalo, že by byla správná odpověď „všechno v jednom nástroji".
Jestli řešíte, kam agenta postavit — nebo jestli ho vůbec stavět — ozvěte se na vit.lachner@email.cz nebo přes LinkedIn.